Ústavní soud posvětil simulované úkony

neděle 13. září 2009 15:32

Nález Ústavního soudu ve věci Melčák vzbudil v mnoha směrech oprávněné spory. Určitě je na místě zamyslet se nad řečnickou otázkou ze závěru disentu (minoritního stanoviska) soudce Jana Musila, zda v daném případě nezvítězili právníci nad spravedlností, tedy zda právnické teorie nepřevážily nad proporcionalitou a zdravým rozumem jakožto významnými materiálními aspekty soudcovského rozhodování. V tomto postu tak ale neučiním, protože se domnívám, že Ústavní soud ve svém nálezu vytvořil ještě jeden mnohem významnější problém.  

Ústavní soud se ve svém nálezu pokusil zodpovědět otázku, jakým způsobem je za současné ústavní úpravy možné rozpustit Poslaneckou sněmovnu, když postup prostřednictvím ad hoc přijatého ústavního zákona o zkrácení volebního období byl shledán neústavním. V rámci těchto úvah označil za ústavně konformní řešení prostřednictvím čl. 35, odst. 1, písm. b) Ústavy. Tento názor je podle mě natolik problematický, že stojí za řádný rozbor.  

Nejprve ocituji příslušné ustanovení Ústavy: „Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže se Poslanecká sněmovna neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry“. Ústavní soud výslovně uvádí jako ústavně konformní řešení, kdy by na základě široké dohody politických stran vláda vybrala nějaký zákon s nímž spojí otázku své důvěry, Poslanecká sněmovna by ho záměrně tři měsíce nechala ležet a tím by byly naplněny podmínky příslušného ustanovení, vedoucí k rozpuštění Poslanecké sněmovny.  

Chápu, že v situaci, kdy politická reprezentace zcela běžně natahuje Ústavu i celý právní řád jak gumového hada, aby v jeho rámci dokázala prosadit své partikulární cíle (které tvůrci těchto zákonů vůbec nezamýšleli) se takové řešení může mnohým zdát jako zcela logické a smysluplné. Prostě proto že nám už ani nepřijde podivné, že v rámci mantinelů stanovených pravidel všemožně kličkujeme a snažíme se urvat, co se dá. Vždyť přece co není výslovně zakázáno, je povoleno.  

Nemohu se ale smířit s tím, že Ústavní soud, který by měl být strážcem ústavnosti a jednou z největších právních autorit v zemi tento veskrze nespravedlivý stav posvěcuje. Jedna z nejvyšších soudních stolic (já se domnívám, že vzhledem ke svému právu negativního zákonodárství i autoritě jeho nálezů ta fakticky nejvyšší) by měla mít na zřeteli že právo nelze redukovat na text příslušného ustanovení. Nechci se zde pouštět do hlubokých právně- teoretických analýz, ale zastávám názor, že každé ustanovení bylo svým autorem tvořeno s nějakým účelem a právě tento účel by měl být našim hlavním vodítkem při výkladu příslušného ustanovení, nikoliv slova, jimiž byl tento zákonodárcův záměr (více či méně věrohodně) vyjádřen. 

Pokud se vrátíme k výše citovaném ustanovení naší Ústavy, pak je nepochybné, že záměrem ústavodárce bylo přimět Poslaneckou sněmovnu, aby co nejrychleji rozhodla o otázce, kterou vláda považuje za natolik zásadní, že s ní spojila otázku své důvěry. Účelem tohoto ustanovení bylo zamezit potenciálním průtahům a obstrukcím legislativního procesu v důležitých otázkách. Pokud by došlo k rozpuštění sněmovny, značilo by to zásadní rozpor mezi vládou a sněmovnou, sabotující výkon exekutivní moci. Právě tomu mělo příslušné ustanovení zabránit. 

Ústavní soud radí, aby si vláda zvolila nějaký zákon, o kterém bude naoko tvrdit, že je pro ní tak důležitý, že s ním musí spojit otázku své důvěry. Přitom tento zákon pro ní vůbec zásadní nebude. Bude tedy simulovat určitou vůli, kterou ve skutečnosti vůbec nebude chtít projevit. Vzápětí tento zákon předloží sněmovně, která ho záměrně bude tři měsíce ignorovat. Přitom účelem Poslanecké sněmovny je zákonodárné iniciativy projednávat, nikoliv je nechávat ležet. To vše by se odehrávalo nikoliv v situaci rozporu mezi vládou a sněmovnou, ale širokého politického konsensu. Všichni se budou tvářit, že naplňují podmínky stanovené v čl. 35, odst. 1, písm. b) a přitom budou vědět, že toto jednání nemyslí vážně a jejich jediným zájmem je rozpustit Poslaneckou sněmovnu. To je legalizované pokrytectví na nejvyšší úrovni.  

Je smutné, že konstituční tribunál, který by měl být garantem ústavnosti a práva, sám doporučuje takové jednání. Pouze soudce Vladimír Kůrka se ve svém minoritním stanovisku pozastavil nad nemravností nabádání k obcházení Ústavy.      

Těžko vyčítat politikům, že zneužívají právo k prosazování svých partikulárních zájmů, že v zákonech hledají kličky a vykládají je tak jak zrovna potřebují, když jim takovéhle jednání de facto posvětila nejvyšší soudní autorita v zemi.  

Pokud by toto měl být nový trend rozhodování Ústavního soudu, bylo by to velmi neblahé.

Jakub Vosáhlo

V GiacintovHluboke a zajimave myslenky05:0914.9.2009 5:09:47
Tomáš JubánekJá se přiznám, že autorova poznámka...22:0613.9.2009 22:06:54
Tomáš JurčíkNesouhlasím17:1913.9.2009 17:19:25
Jiří HermánekNevím, pane kolego, ale mně to jako návod k obcházení16:4213.9.2009 16:42:08

Počet příspěvků: 5, poslední 14.9.2009 5:09:47 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Jakub Vosáhlo

Jakub Vosáhlo

společenskovědní všehochuť

Liberečák bloguje

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy