Smutek intimní a hysterický

úterý 20. prosinec 2011 14:19

O víkendu během dvanácti hodin opustil svět jeden státník a jeden diktátor. Kdo byl kdo nám celkem neomylně ukázala nejen reakce Kremlu, ale i způsob, jakým byl jejich skon reflektován. Neboť nic neukazuje o člověku víc, než vzpomínky, jaké na něj mají ostatní a způsob, jakým na něj vzpomínají.

Přítelkyně v pondělí večer na internetu nevěřícně zírala na záběry severokorejské televize, kde se muži, ženy i děti v hysterii káceli k zemi a vykřikovali, kterak jim v Kim čong Ilovi zemřel otec. To přece není možný, opakovala přítelkyně vyděšeně, tohle je strašný divadlo. Úvahy, zda je skutečně možné člověku do takové míry vymýt mozek, mě zavedly až ke slavnému zelináři z Moci bezmocných- a tedy k Václavu Havlovi. Načmárat za účelem demonstrace loajality něco na papír a strčit to do výlohy mezi mrkev a cibuli je celkem snesitelná úlitba, ale abyste ze sebe vymáčkl slzy a nasadil nefalšovaně ztrápený výraz- to už je takové emociální vypětí, že musí mít nějaký reálný podklad.

 

Náš národ jsme si uvykli vnímat ve švejkovsko- cyklistickém duchu předstírané poslušnosti, ale třeba truchlení, které se odehrávalo po Gotvaldově smrti, bylo výrazně za hranicí povinných úliteb. Ano, byl to výsledek pěti let totálního vymývání mozků, které navíc do jisté míry rezonovalo s autentickými pocity národa zamindrákovaného Mnichovem a zdecimovaného protektorátní správou, ale jestliže k takovému zlomení duše národa stačilo pět let, jak potom má vypadat společnost, která je brutálně masírována let šedesát?

 

Smutek v Severní Koreji byl možná předstíraný, možná opravdový, ale v každém případě děsivý. Neboť jestliže dospělí lidé takhle šílí pro smrt někoho, koho v životě neviděli a neměli k němu žádný osobní vztah, tak je to něco nepřirozeného.

 

Naproti tomu zažíváme už dva dny smutek úplně jiný. Smutek intimní, přirozený a neorganizovaný- tedy zcela zjevně dobrovolný, ale o to opravdovější.

 

V pondělí jsem měl nějaké vyřizování v Praze a na Hlavní nádraží jsem příměstským vlakem přijel chvíli po osmé. V trafice jsem si koupil Lidovky a pak jsem se vydal směrem k Václaváku. Obvykle tímto směrem chodívám Opletalovou ulicí, ale tentokrát jsem si řekl, že to vezmu kolem Muzea a podívám se, jak to vypadá u koně. Po ostrém pochodu mrazivým jitrem jsem byl trochu zadýchaný, když jsem přišel pod pomník obložený svíčkami a moje rozpumpovanost kontrastovala s pietním poklidem asi dvaceti lidí, kteří se tu rozhodli zastavit cestou do práce. Tak jsem se zastavil a několikrát zhluboka nadechl mrazivého vzduchu, přitom jsem koukal na sochu na pozadí Národního muzea a představoval si, jak to tady asi muselo vypadat v devětaosmdesátém. Škoda, že mi tehdy bylo jen pět a z celé revoluce mám jen dvě či tři útržkovité vzpomínky. Postál jsem tam asi pět minut a pak jsem se odebral dolů Václavákem za úkoly, kvůli kterými jsem sem přijel.

 

Plánoval jsem si, že až to všechno vyřídím, půjdu se ještě projít po předvánoční Praze. Teď jsem se rozhodl trochu změnit trasu a z Klárova jsem se vydal po schodech nahoru na Hrad. Chodím tam tudy rád už od dob, kdy jsem v Praze začal studovat, ale teď jsem s přibližujícími se Hradčany cítil takové nějaké napětí. Míjeli mě rozesmátí turisté, dokonce jeden uřvaný školní výlet, na třetím nádvoří se tradičně tlačily davy před Vítem, ale na prvním nádvoří bylo cítit, že se něco děje. Zapálil jsem koupenou svíčku a chvíli postál u portrétu pana prezidenta. Stálo tam se mnou několik lidí, dokonce i rodina s malou holčičkou, kterou maminka na památku vyfotila u portrétu s černou páskou. Snad jí tahle vzpomínka jednou bude připomínat, že na své autority můžeme být i pyšní, a nejen pořád vyřvávat, že všichni hrabou jen pro sebe a jeden stojí za osmnáct, zatímco druhý bez dvou za dvacet.

 

Jak jsme tam tak stáli, převalila se v bezprostřední blízkosti pietního místa skupina turistů. Svíček ani portrétu si nevšímali, koukali jen po úchvatných kulisách Hradčan, jen jedna nadměrně zmalovaná paní v tlustém kožichu pohodila hlavou směrem k prezidentovu portrétu a otázala se jedné své souputnice „Kto éto?“. Stál jsem kousek od nich a měl jsem sto chutí jí objasnit, že je to ten, který nás osvobodil od jejich povýšeného vlivu, ale vykašlal jsem se na to. Člověku, který své suverénní sebevědomí odvozuje jenom z příslušnosti k velkému národu, to stejně nevysvětlíte. Na druhou stranu jsem byl rád, že tyhle sebestředné omezence už nemusíme poslouchat. Ano, pane prezidente, za tohle jsme Vám vděčni nejvíc- že se k nám vrátily normální poměry a normální lidská měřítka. Že už, Vašimi slovy, není považována volební fraška za nejvyšší formu demokracie, ponížení člověka za jeho osvobození, a okupace za bratrskou pomoc.

 

A tak jsem, vděčen za nedokonalé, ale nejlepší možné společenské uspořádání, ochotně zvěčnil usměvavou japonskou slečnu s panoramatem Hradčan. Jen ať se doma pošetile chlubí, že stála na stejném místě, odkud řečnil Barack Obama.

 

Pak jsem přes Karlův most a Kaprovku došel až na Staromák. Chtěl jsem si tu dát svařák a trochu nasát vánoční atmosféru. Ale zjistil jsem, že do hlavy se mi stejně pořád tlačí úplně jiné myšlenky. Třeba na to, že támhle u orloje, který se zrovna rozběhl, se kdysi netlačilo tolik turistů. V KLDR od nich určitě mají klid.

 

Nevím, jestli tahle okružní procházka po Praze a její následné zaznamenání je dostatečným projevem úcty zemřelému panu prezidentovi. Severokorejcům by to určitě přišlo zoufale málo. Ale když jsem viděl všechny lidi postávající na Václaváku nebo na Hradčanech, když jsem četl internet nebo sledoval televizi, říkal jsem si, že tenhle smutek je, na rozdíl od severokorejského kolektivního koledování o inkfart, nejspíš skutečně věrohodný a opravdový. Protože je dobrovolný.

 

Pane prezidente, děkujeme Vám za to, že můžeme věci dělat tak, jak sami uznáme za vhodné.

Jakub Vosáhlo

ZipTak to jsme asi v každý v jiné ČR12:4221.12.2011 12:42:58
ZuzkaLaskavče, klidněte se styďte11:3821.12.2011 11:38:19
Pavel LaskavecPatos Havel nesnášel07:3421.12.2011 7:34:10

Počet příspěvků: 3, poslední 21.12.2011 12:42:58 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Jakub Vosáhlo

Jakub Vosáhlo

společenskovědní všehochuť

Liberečák bloguje

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy