Ústavní právo: polské křeslo v Bruselu

sobota 18. říjen 2008 10:45

Dnes bych se z Liberce s dovolením podíval opačným směrem než obvykle- tedy ne na jih do Prahy, ale na sever, přes Jizerky do země našich severních sousedů. Na posledním "krizovém" jednání evropské sedmadvacítky byla značná pozornost upřena právě na polskou delegaci.

Hlavně proto, že se již před začátkem schůzky objevily značně medializované spory o to, kdo bude členem polské delegace. Nárok si činil prezident Kaczinski i zástupci vlády- vedle premiéra Tuska ministr zahraničí Sikorski a také ministr financí. Vše vyvrcholilo tím, že během jednání oba ministři opustili jednací sál, když do něj vstoupil prezident Kaczinski.

Polsko je pod prezidentem Lechem Kaczinskim od nás vnímáno jako cosi v evropských podmínkách spíše exotického, takže i tento spor asi většina lidí vnímala tak, že ten bláznivý, fanatický, mocichtivý kačer se zase chce předvádět. Jenže ono je to trochu jinak.

Problém totiž není v prezidentovi Kaczinském, ani v premiéru Tuskovi či ministru Sikorském (u něhož ale mimochodem nejspíš lze spekulovat i o osobních motivech, neboť byl léta prominentním členem Kaczinského strany a dokonce ministrem ve vládě jeho bratra, ovšem s oběma se posléze dramaticky rozešel), ale především v polské Ústavě. Polsko má takzvaný poloprezidentský systém, to znamená že výkonná moc je zhruba rovnoměrně (nebo přinejmenším rovnoměrněji než u nás) rozdělena mezi vládu (jakožto exekutivní orgán parlamentu) a přímo voleného prezidenta.

V oblasti zahraniční politiky jsou tyto kompetence rozděleny značně problematicky. Vláda i prezident mohou nejen zastupovat stát navenek, ale dokonce i na vlastní zodpovědnost uzavírat mezinárodní smlouvy. Ohledně koordinace zahraniční politiky říká polská Ústava pouze to, že se spolu mají nějak dohodnout. A jsme u toho- pokud jsou prezident a vláda z opačného politického tábora (což je dost častá situace, obzvlášť vzhledem k proměnlivosti nálad polských voličů- v této zemi od roku 1989 nedokázala obhájit své vítězství žádná vláda a pouze jeden prezident- Alexander Kwasniewski v roce 2000), může se velmi snadno stát, že vláda a prezident se vykašlou na vzájemnou koordinaci a každý si bude dělat vlastní zahraniční politiku. 

Jenže tyhle věci by měla korigovat politická kultura, namítnou někteří. Já odpovídám- tohle je naprostý nesmysl. V politice bez ohledu na vyspělost demokracie vždy platilo, že pokud jde o věc pro daného politika zásadní, tak účel světí prostředky. Churchill či Reagan balili svůj pragmatismus do vtipných bonmotů, jiní se ho snažili sofistikovaně zdůvodnit, další se s ním raději vůbec natajili, ale nikdo jím nepohrdal.

Kouzlo úspěchu vyspělých demokracií není v politické kultuře, ale v důsledné a propracované dělbě moci. Pokud si dva nejvýznamnější politici v zemi mohou lést do zelí, notabene v tak zásadní věc jako je zahraniční politika, vemte jed na to že si do něj opravdu polezou. Kouzlo těch nejlepších světových Ústav je v tom že tam nikdo nikomu do zelí neleze. Že tam jsou jasně vymezené kompetenční mantinely jednotlivých orgánů. Samozřejmě že je to dále dotvářeno zvyklostmi, politickou kulturou atd. Nicméně základem je jasná a nezpochybnitelná dělba moci.

V polském hybridním systému se moc (přnejmenším v oblasti zahraniční politiky) nedělí, ale "koordinuje". Jak tohle může dopadnout?

Problém více adeptů na polská křesla v Bruselu není ani tak problémem personálním, ale spíše kompetenčním. Pro všechny je to poučením, jak významné je pro každý stát dobře v Ústavě rozdělit moc.  

Jakub Vosáhlo

JuliaOpravte to :)19:506.1.2009 19:50:16
josef hejnaTohle je zajímavé.12:2218.10.2008 12:22:44

Počet příspěvků: 2, poslední 6.1.2009 19:50:16 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Jakub Vosáhlo

Jakub Vosáhlo

společenskovědní všehochuť

Liberečák bloguje

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy